Vernisáž výstavy Böhmerwald Museum Wien – pondělí 3. 2. 2020 začátek od 17:00 / Městská galerie Volary, Volary

Stožecký vrch nad mladou Vltavou a její říční niva: to je rodná krajina Rosy Tahedlové. Narodila se 10. srpna 1917 v Dobré na Šumavě. Ta ves se ovšem tehdy jmenovala a pro ni dodnes jmenuje Guthausen. Chodila tu do obecné školy, později pak do volarské měšťanky a posléze se vydala za učitelským studiem až do Budějovic, aby se mohla na rodnou Šumavu vrátit do některé z německých venkovských škol. Studovala s vyznamenáním, ale nezaměstnanost ji donutila překlenout první těžké období hospitacemi, praktiky, domácím učitelováním. Až zábor Sudet jí umožnil nastoupit první místo. Učila mimo jiné v dnes zaniklém Uhlíkově (Uhligsthal) pod Knížecím Stolcem, v nejvýš položené šumavské vsi Bučina (Buchwald), kterou potkal stejný osud, a od roku 1941 až do konce války na cvičné škole při německém učitelském ústavu v Prachaticích. Přišel však odsun, jemuž sice unikla, ovšem zůstala v rodné obci bez jakékoli možnosti vykonávat své vlastní povolání.

Plných 18 let od roku 1946 pracovala v lese, než jí v roce 1964 úřady povolily se vystěhovat do Spolkové republiky Německo. Tam nejenže mohla učit, ale po odchodu na odpočinek se po roce 1980 začala věnovat už jen literární práci. Především prvá její kniha je splacení dluhu místům, odkud vzešla. Jmenuje se Sternreitschn, což v nářečí znamená něco jako hvězdné rojení a je to vyprávění o dětství a mládí v rodném Guthausenu. Následují tituly Abenteuer unter dem Roten Stern, Van Wold bin i ausser, Wo die Steine reden, Erlebtes und Erlauschtes aus dem Böhmerwald a naposledy, poslala mi tu knihu dvakrát, vyprávění o své babičce Mali, která odpočívá na hřbitově v Českých Žlebech.

Ona sama se dožila téměř 89 let, než skonala 14. června 2006 v devět hodin večer v nemocnici bavorského města Cham a byla pochována vedle vedle otce, sestry a švagra na hřbitově v blízkém Rundingu, kde dlouhá léta žila. Nedlouho před smrtí stačila mi na stránkách krajanských časopisů Hoam! a Böhmerwäldler Heimatbrief ještě veřejně poděkovat za Kohoutí kříž krásnými slovy uznání: „Herrn Mares gebührt Dank und Anerkennung für diese globale Leistung. Der Böhmerwald sagt: ‚Vergelts Gott!'“ Ne, to já bych měl děkovat zemi, té Dobré na Šumavě (Guthausen), že nám dala lidi jako třeba zrovna ona. Poněvadž vlast, tu nelze vzíti a ni krásti, tu lze jen díky nim prožít a naslouchat jí.

zdroj: https://www.kohoutikriz.org/